Proč zrovna vyrovnaná žena?

Protože to je dle mého nejvyšší meta, které může žena dosáhnout. Být vyrovnaná. Když jsem vyrovnaná, nezmítám se v extrému emocí, ať už pozitivních nebo negativních. Můžou přijít, ale já je nechám sebou projít jako vlnu a zase se naladím na klidnou hladinu vyrovnanosti.

Jak toho dosáhnout?

Zní to banálně, ale zavést to do běžného života nemusí být zas tak snadné. První krok je uvědomění, že to lze. Druhý pak naslouchání sama sobě:

  • Jak se teď cítím?
  • Proč se tak cítím?
  • Jak bych se chtěla cítit?
  • Co by mi k tomu pomohlo?

Já sama se často nacházím v extrémní situaci, kdy se cítím totálně nešťastná, neschopná nebo zbytečná. Pak jdu a začnu ty emoce kreslit na papír – obvykle to jsou jen rovné čáry nějakou temnou barvou a kreslím tak dlouho, dokud se z čar nestane kruh či elipsa. To je pro mě znamení, že všechna negativa jsem ze sebe vykreslila. Doprovázím to ještě hlubokým výdechem a nakonec třeba tancem, kdy zbytky negací vytřepu z těla. A ty papíry plné negativ spálím v kotli.

Taky mi velice pomáhá rozhovor s kamarádkou Míšou, která má vždy nějakou správnou radu, kudy se vydat nebo zaměřit pozornost.

Třeba, že je dobré si říct, jak bych se chtěla cítit. A to nějakým způsobem taky manifestovat. Nakreslit si symboly na papír, znázornit ty pocity barvami, prostě nějak dostat na oči to, čeho bych v životě chtěla víc, abych tím dala vesmíru jasný signál, co mi má posílat.

Rušení těch negativ už se mi celkem obstojně daří. Ale manifestace pozitiv stále pokulhává. Tudíž mám stále pocit, že se v životě moc neposouvám. Ono je to logické, sice mažu negativa, ale neukazuji směr, kterým bych se chtěla vydat a tak vesmír váhá, kterou cestu vlastně zvolit a nechává mě stát na místě, na které jsem se sama postavila.

Přijde vám to šílené nebo máte vlastní způsoby či rituálky, kterými si udržujete hladinu vyrovnanosti?