Můj první porod

Blíží se čtyřleté výročí mého prvního porodu a tak mám chuť s vámi posdílet pár postřehů na toto téma.

Byla jsem informovaná prvorodička, možná až moc. K porodu jsem nastoupila s detailním porodním plánem, který se skutečnou realitou nebyl příliš slučitelný. Porod proběhl vaginálně. Do přirozeného měl ale daleko. Navíc přišlo masivní poporodní krvácení, narkóza a transfuze. Svoje miminko jsem pořádně viděla až druhý den po porodu a přes kanylu jsem ho nemohla ni pořádně přivinout.

Porodní personál dělal jen svou práci, podle běžných standardů ji dělal dobře. Dokonce se mnou probírali i porodní plán a myslím, že se vážně snažili pochopit, o co mi jde. Přesto bylo vše tak nepřirozené. První umělý zákrok s sebou nesl další a další až to neskončilo úplně dobře. Jsem přesvědčená, i na základě druhé zkušenosti s domácím porodem, že by bohatě stačilo dát mi jenom čas a soukromí a vše mohlo být jinak.

Proč je v našich porodnicích často problém, když žena přijde s požadavkem přirozeného porodu?

Proč je třeba vše měřit, škatulkovat, organizovat, plánovat? Když to jsou všechno slova s porodem neslučitelná.

Je to ten nejintimnější zážitek, který žena může mít. Proč ho porodníci nemohou jen tiše s pokorou pozorovat a zasahovat jen, když to situace skutečně vyžaduje?